Šumava v proměnách času.
Revue Jungbauerova šumavského vlastivědného spolku
Z obsahu:
ODDÍL HISTORIE
Bürger, Martin, Pochody smrti – fenomén konce války. Možnosti a limity studia na příkladu pochodu smrti procházejícího v dubnu 1945 Horní Planou
Tragickým fenoménem konce II. světové války se staly tzv. pochody smrti. V důsledku úspěšného postupu spojeneckých armád se nacisté v posledních válečných měsících rozhodli vyklidit koncentrační a zajatecké tábory, které se nacházely v oblastech bezprostředně ohrožených spojeneckými vojsky. Tisíce vězňů, z nichž mnozí našli při pochodech krutou smrt, se ubíralo územím Protektorátu Čechy a Morava. Autor se ve své studii zaměřuje na pochod smrti, který procházel v dubnu 1945 šumavskou obcí Horní Planá, a na základě dosud nevyužitých pramenů reviduje dosavadní představy o jeho průběhu. Dle jeho závěrů se jednalo o pochod 500 příslušníků spojeneckých armád, kteří upadli do německého zajetí. Do Horní Plané dorazili ze směru od Volar 6. dubna, 8. dubna bylo jejich strážnímu doprovodu přiděleno nové velení z řad místní domobrany (Volkssturm) v čele s Hansem Janakem, které mělo za úkol dovést zajatce do sedm kilometrů vzdálené obce Černá v Pošumaví. Během této cesty bylo šest zajatců zavražděno a pohřbeno v provizorních hrobech. V roce 1946 došlo během vyšetřování těchto vražd k exhumaci těl obětí a k pohřbení jejich ostatků do společného hrobu na hřbitově v Horní Plané.
Horpeniak, Vladimír, Odsun Němců z Kašperskohorska (1945-1946)
Odsun německého obyvatelstva z Československa po skončení II. světové války patří k nejdramatičtějším momentům našich moderních dějin. Autor ve své studii po objasnění obecnějších souvislostí přibližuje průběh odsunu v šumavské obci Kašperské Hory a jejím širším okolí. Své závěry opřené o studium archivních pramenů doplňuje cennými svědectvími pamětníků oněch událostí, která byla zveřejněna v různých publikacích. Popisuje vyšetřovatelské metody používané v sušické „šubárně“, kde byli v prvních poválečných měsících drženi a vyslýcháni Němci podezřelí např. ze spolupráce s nacisty či přímo z členství v nacistických institucích (NSDAP, Volkssturm). Uvádí konkrétní případy revolučního „účtování“, během kterého někteří Češi napadali své německé spoluobčany v touze pomstít se jim za válečné útrapy. Líčí průběh příchodu prvních českých doosídlenců na Šumavu a osudy německých Šumavanů, kteří se připravovali na odsun. Ten probíhal v prvních poválečných měsících bez centrální organizace, lidé přecházeli hranice ilegálně, často se vraceli zpět pro svůj majetek. Počátkem roku 1946 byl zahájen centrálně řízený odsun, během něhož byla většina německého obyvatelstva, usazeného na Šumavě po staletí, odsunuta.
ODDÍL ŽIVOT
Jelínek, Petr, Šumavské muzeum v Horní Plané jako vrcholná forma německé spolkové činnosti na jihovýchodní Šumavě v kontextu vývoje spolkového života v 19. a 20. století
Autor podává nástin rozvoje spolkové činnosti v Horní Plané, významném centru jihovýchodní Šumavy, v 19. a v první polovině 20. století a svůj výklad zasazuje do obecnějšího rámce vývoje spolkového života v českých zemích, resp. v habsburské monarchii. Za vyvrcholení spolkového života v Horní Plané považuje pro sledované období zřízení Šumavského muzea (otevřeno 8. července 1923), na jehož vzniku se podíleli dva z hornoplánských spolků – Verein Böhmerwaldmuseum in Oberplan a Deutscher Verein für Volkskunde und Volksbildung im Böhmerwald. Členy těchto spolků byli významní představitelé intelektuální elity tehdejší Šumavy. Vůdčí postavou se stal prof. Gustav Jungbauer (1886-1942), profesor pražské německé univerzity, přední etnograf Šumavy, který stál v letech 1923-1942 v čele muzea. Exponáty (archeologické nálezy, ukázky šumavských nerostů, živočichů, rostlin, rašeliny, hub, dřeva, skla, papíru atd.) byly vystaveny v 16 místnostech, na chodbách i schodištích. Nacházely se zde selská, krojová a lesní jizba, místnost věnovaná zakladateli muzea Hansi Schreiberovi s knihovnou a archivem, čestná jizba rodáků ze Šumavy a pamětní síň Adalberta Stiftera. Součástí muzea byl i park s mnoha druhy rostlin a dřevin. Po skončení II. světové války a po odsunu německého obyvatelstva z Hornoplánska Šumavské muzeum zaniklo.
Dvořák, Jiří, Národohospodářský sbor jihočeský Praha a jeho působení ve vztahu k Šumavě
V úvodu studie se autorův zájem soustředí na životní podmínky obyvatel Šumavy v době před II. světovou válkou. Za hlavní negativní faktory ovlivňující hospodářství regionu považuje nedostatek zemědělské půdy a vzhledem k vysoké nadmořské výšce i její nízkou úrodnost. Oblasti chyběla hustější železniční síť, kvalitnější silnice, větší výroba a distribuce elektrické energie, mohutnější splavné vodní toky i potřebné suroviny jako uhlí, železo a jiné nerosty, od jejichž zdrojů byla Šumava příliš vzdálena. Obyvatelé Šumavy se nejčastěji živili těžbou, dopravou a zpracováním dřeva. Hojně byla na Šumavě zastoupena sklářská výroba a chov dobytka. V letech 1918-1939 došlo na Šumavě ke zhoršení hospodářské situace, které mělo ovšem hlubší kořeny (úbytek počtu obyvatelstva, pozdější nástup industrializace, dopady hospodářské krize ve 30. letech 20. století, nevyřešená národnostní otázka, nástup nacismu v Německu a rozvoj sudetoněmeckého hnutí). Roku 1925 byl ve snaze o hospodářské a sociální povznesení jihozápadních Čech, tj. i Šumavy, ustaven Národohospodářský sbor jihočeský (NJS) – Praha, jehož členy byli jihočeští rodáci, z nichž mnozí zastávali důležité politické funkce. NJS usiloval např. o rozvoj turistického ruchu v oblasti, zlepšení situace drobných zemědělců, záchranu tuhových dolů v Černé v Pošumaví, stavbu přehrad na horní Vltavě atd.
ODDÍL OSOBNOSTI
Pranghofer, Manfred, Kdo byl profesor Gustav Jungbauer?
Studie přibližuje život a dílo jednoho z nejvýznamnějších znalců Šumavy, univerzitního profesora Gustava Jungbauera (1886-1942), který se narodil v obci Přední Hamr nedaleko Horní Plané. Po gymnaziálních studiích v Českém Krumlově odešel do Prahy, kde v letech 1904-1908 studoval germanistiku a klasickou filologii. Po vypuknutí I. světové války narukoval v uniformě rakousko-uherské armády na frontu. V březnu 1915 se ocitl v ruském zajetí, které ho zavleklo až na území dnešního Uzbekistánu, odkud se mu podařilo uprchnout až na jaře 1918. Po příjezdu do Československa se významně podílel na repatriaci válečných zajatců z Ruska. Po pedagogickém působení na několika gymnáziích byl roku 1933 jmenován mimořádným profesorem pro německou etnografii na německé univerzitě v Praze a roku 1937 řádným univerzitním profesorem pro vědu o starověku a pro německou etnografii. Ve svém rozsáhlém díle se zabýval především národopisem Šumavy, šumavskou lidovou slovesností (pohádkami, pověstmi, říkadly, básněmi), místními zvyky a tradicemi. Významně se podílel na vzniku a provozu Šumavského muzea v Horní Plané, první muzejní instituci na Šumavě (v letech 1922-1942 byl předsedou a vůdčím duchem Muzejního spolku, který za muzeum zodpovídal).
Kreisinger, Pavel, Zpravodajský důstojník ze Šumavy. Brigádní generál Josef Bartík (1897-1968)
Studie se zabývá složitými životními osudy rodáka ze šumavské obce Stachy brigádního generála Josefa Bartíka (1897-1968) – zpravodajského důstojníka z tzv. zpravodajské „jedenáctky“ plukovníka Františka Moravce. Autor shrnuje dosavadní poznatky, které již publikoval v samostatné monografii Brigádní generál Josef Bartík. Zpravodajský důstojník a účastník prvního i druhého československého odboje (Praha 2011). Jedná se zejména o Bartíkovo působení u československých legií v Itálii během Velké války a o jeho činnost v československé armádě v letech 1918-1945. Připomenuty jsou i jeho poválečné osudy, kdy byl jako významný zpravodajský důstojník bezprostředně po únoru 1948 perzekvován. V komunistickém vězení strávil více jak 5 let. Roku 1965 byl rehabilitován a byla mu vrácena generálské hodnost. 28. října 1998 propůjčil generálu Bartíkovi prezident Václav Havel Řád bílého lva III. třídy vojenské skupiny in memoriam za vynikající velitelskou a bojovou činnost. Studie rozšiřuje poznatky o generálu Bartíkovi získané na základě rozsáhlého archivního výzkumu o některé regionální aspekty generálova života: studium na gymnáziu v Sušici či vztah k rodné obci Stachy.
Flegl, Michal, Hugo Rokyta. Kulturní historik a památkář (1912-1999)
Studie přibližuje život a dílo významného historika a všestranného vzdělance profesora Huga Rokyty (1912-1999). Narodil se českému otci a rakouské matce. Byl vychováván ve dvojjazyčné, hluboce katolicky založené domácnosti. Během univerzitních studií se angažoval ve Svazu německé katolické mládeže a byl tajemníkem poslaneckého klubu Německé křesťansko-sociální strany v parlamentu a tajemníkem ministrů, kteří za tuto stranu seděli ve vládě. V letech 1939-1944 byl kvůli svému vyznání a politickým názorům vězněn v koncentračních táborech Dachau a Buchenwald. Od druhé poloviny 40. let budoval navzdory politickému útlaku svou odbornou kariéru. V letech 1958-1981 byl zaměstnancem Státního ústavu památkové péče a ochrany přírody. Stal se mezinárodně uznávanou autoritou na poli péče o památky, odborníkem na dějiny památkové péče a kulturní vazby českých zemí s německými jazykovými oblastmi. Během svého života byl (především v zahraničí) vyznamenán řadou prestižních ocenění. Ve svých dílech se zabýval mj. tvorbou německy píšících autorů, kteří zasazovali děj svých děl do českých zemí či k nim měli nějaký vztah. Celý život se zabýval životem a dílem Adalberta Stiftera, významně se podílel na založení Památníku Adalberta Stiftera v Horní Plané, za což mu roku 1995 Město Horní Planá udělilo čestné občanství.
Salfellner, Harald, Vzpomínka na profesora Huga Rokytu
Autor, rakouský vydavatel a nakladatel, vydal v 90. letech minulého století ve svém pražském nakladatelství Vitalis stěžejní dílo významného českého historika a památkáře Huga Rokyty s názvem Die Böhmischen Länder. Ve své místy dojemně laděné vzpomínce přibližuje lidský rozměr Rokytovy osobnosti. Stárnoucí profesor, upomínající svým vzezřením i zvyklostmi badatele sklonku 19. století, takřka denně navštěvoval nakladatelství, kde dokončoval své velké dílo o památkách Čech, Moravy a Slezska. Autor vzpomíná, s jakým zápalem vyprávěl Rokyta o svých badatelských tématech, kterým se věnoval s velkou pílí a pokorou, o svém životě poznamenaném vězněním v nacistických koncentračních táborech i politickou perzekucí za poúnorového režimu. Vykresluje Rokytu jako skvělého vypravěče, milovníka pražských kaváren a dobrého jídla, knihomola i knihomila. Připomíná Rokytovu hlubokou zbožnost, která vyvěrala nejen z pevné víra, ale též z přesvědčení, že je evropská civilizace postavena na křesťanských základech a římsko-katolická církev představuje pro Evropany jejich duchovní a kulturní domov. Autor ve své vzpomínce nezapomíná zdůraznit Rokytův přínos pro budování česko-rakouských, resp. česko-německých vztahů, který dle autorova mínění pramenil z Rokytovy lásky k rakouskému mocnářství, zároveň však z upřímné hrdosti na jeho češství a z přesvědčeného vlastenectví.
ODDÍL PAMÁTKY
Bartová, Veronika, Kostel Nanebevzetí Panny Marie v Nezamyslicích
Oblast horního Pootaví je mimořádně bohatá na památky románské sakrální architektury. Ve velmi krátkém období (převážně první polovina 13. století) zde vzniklo patnáct církevních staveb reprezentujících tento sloh. Autorka se ve studii po krátkém historickém exkurzu do středověkých dějin této oblasti věnuje kunsthistorickému rozboru kostela Nanebevzetí Panny Marie v Nezamyslicích, obci nacházející se v širším okolí Sušice. Podnět ke stavbě kostela, vysvěceného roku 1178 či 1179, vzešel z Břevnovského kláštera, jehož byly Nezamyslice majetkem. Z původního kostela se do dnešních dnů dochovala pouze hranolová věž. Dle autorčiných výzkumů vznikal kostel v období středověku v několika fázích. V první etapě byla postavena věž přiléhající k východní zdi lodi a k jižní a západní straně presbytáře. Ve druhé fázi spadající nejspíše do konce 14. století bylo vybudováno plochostropé trojlodí a čtvercový presbytář, jehož půdorys ovšem získal při pozdějších přestavbách tvar kříže. Na počátku 16. století bylo při dalších úpravách trojlodí zaklenuto sklípkovou klenbou. Autorka hodnotí kostel Nanebevzetí Panny Marie v Nezamyslicích jako ukázkový příklad sakrální architektury postavené v románském slohu.
ODDÍL SPISOVATELÉ
Nový, Ivan – krátký životopis hornoplánského spisovatele, ukázky z jeho tvorby
ODDÍL HLASY PAMĚTI
Stiny, Jan – rozhovor s pamětníkem