Gustav Jungbauer
se narodil 17. července 1886 v Předních Hamrech, dnes zaplavených vodami Lipna, které se nacházely na levém břehu Vltavy mezi Horní Planou a Bližší Lhotou. Jeho rodný dům čp. 10 tvořily mlýn a pila a k nim náležející obytné a hospodářské prostory.
Rodiče pocházeli ze starých šumavských selských rodů. Otec Johann (1853–1930) byl z Hefenkriegského mlýna (Hefenkrieg Mühle nebo Hengrimühle) u vesnice Hory (Spitzenberg), matka Anna (1855–1920), rozená Stifterová, ze Skelné Huti na úpatí hory Špičák. Její předci z otcovy strany byli spřízněni s rodinou spisovatele Adalberta Stiftera a chemika Dr. Adolfa Martina Pleischla. Manželům bylo naděleno 5 dětí.
Gustav Jungbauer navštěvoval školu v Horní Plané a poté ve školních letech 1896/97–1903/04 gymnázium v Českém Krumlově. Zde patřil k jeho učitelům mimo jiné Josef Johann Amman, který se kromě vyučování velmi intenzivně věnoval národopisnému výzkumu. Josef Johann Amann v něm probudil zájem o národopis, ale lásku k oboru v něm již jako v malém chlapci zasela jeho maminka. V letech 1904–1908 byl posluchačem německé univerzity, kde navštěvoval zejména národopisné přednášky Adolfa Hauffena a literárněhistorické přednášky Augusta Sauera. V posledních ročnících gymnázia začal sbírat lidové písně a obyčeje a v této práci pokračoval i jako vysokoškolský student. Prvním výsledkem této činnosti byla kniha Volksdichtung aus dem Böhmerwalde, vydaná v roce 1908.
Již jako mladý vysokoškolák mimo jiné publikoval četné články v jihočeském tisku. Aktivně se podílel na prázdninových setkáních spolku německých studentů ze Šumavy Hochwald a na činnosti spolku lidové tvorby v německy mluvících částech Šumavy Bund der Deutschen in Böhmen. Dne 12. března 1909 byl v Praze po úspěšném obhájení své disertační práce Volksdichtung aus dem Böhmerwalde promován na doktora filozofie. V létě téhož roku složil ještě zkoušku z učitelství německého jazyka, latiny a řečtiny.
Po studiu nastoupil roční vojenskou službu a po jejím ukončení mezi léty 1910 až 1914 působil jako výpomocný učitel na německém gymnáziu v Liberci. Krátce po vypuknutí I. světové války se oženil s Margaretou Hamböckovou z Vídně. Manželství se však rozpadlo v důsledku odloučení během války, které se od začátku Jungbauer musel účastnit. V březnu 1915 se dostal do ruského zajetí na frontě v Karpatech, které ho zavleklo až na území dnešního Uzbekistánu. Čas v zajetí využil k intenzivnímu jazykovědnému studiu a k etnografickému výzkumu. Nepokoje v Rusku, které nastaly po převzetí moci bolševiky, mu umožnily na jaře 1918 utéci z Taškentu přes Turecko a Balkán až do Záhřebu, kde prožil konec války. Přes Linec se pak vrátil zpět na Šumavu.
Od roku 1918 do roku 1925 vyučoval na německých gymnáziích v Rumburku a Litoměřicích. Mimoto se v letech 1919–1921 angažoval v československé komisi pro navrácení válečných zajatců z Ruska, díky čemuž se stal v novém státě velmi známým.
Na začátku roku 1922 se Jungbauer habilitoval studií o pověsti o Krakonošovi a v následujícím zimním semestru začal přednášet jako soukromý docent na německé univerzitě v Praze. Krátce předtím se v Rumburku 30. září 1922 podruhé oženil s Elsou Rosenkranzovou.
Jungbauerova kariéra se díky jeho schopnostem, píli a nasazení úspěšně rozvíjela. Poté, co byl roku 1925 přeložen na jedno pražské gymnázium, mohl zintenzivnit svou univerzitní činnost, což přispělo k získání místa učitele na univerzitě. Po smrti prof. Adolfa Hauffena na počátku roku 1930 převzal Jungbauer všechny jeho pedagogické povinnosti na univerzitě (od října 1930 pouze jako neplacený mimořádný profesor, přičemž si musel vydělávat na živobytí jako gymnazijní učitel v Rumburku).
V roce 1933 byl jmenován placeným mimořádným profesorem pro německou etnografii. 1. července 1937 byl povýšen na univerzitního profesora pro německou vědu o starověku a etnografii a na zimní semestr 1938/1939 byl dodatečně pověřen vedením semináře a prosemináře o nové německé filozofii.
Pro pražskou německou univerzitu znamenalo obsazení „zbytku Československa“ Třetí říší v březnu 1939 přerod na „Reichsuniversität“. Byla tak fakticky podřízena říšskému Ministerstvu pro vědu, výchovu a vzdělávání lidu v Berlíně, a tím byla vystavena nacistickému ideologickému vlivu. Pro etnografii to znamenalo, že začal být kladen důraz na „vzdělávání o rasách“. K Jungbauerově cti ale náleží, že se v tomto ohledu nenechal svést na scestí. Nešlo popřít kvality jeho vědecké práce, a tak byl i přes danou situaci 26. září 1941 jmenován doživotně řádným profesorem v říšských službách. Bohužel mu nebylo dopřáno těšit se z profesorského titulu dlouho. 23. října 1942 zemřel v Praze ve velkých bolestech, které trpělivě snášel, na rakovinu jícnu.
28. října 1942 byl Gustav Jungbauer pohřben v milované Horní Plané vedle své matky, jak si přál. V dlouhém smutečním průvodu kráčelo mnoho lidí z kostela sv. Markéty ke hřbitovu kolem Šumavského muzea, odkud byl pohřební průvod vypraven. Místo jeho hrobu na hornoplánském hřbitově však není známo, ale 5. dubna 1997 věnovalo Gustavu Jungbauerovi město Horní Planá pamětní desku, která je umístěna na západní hřbitovní zdi.
Jeho příbuzní na Hornoplánsku byli vždy velmi hrdí na to, že „Hoammamüllner“ Gustav to dotáhl až na univerzitního profesora. Jejich hrdost byla o to větší, že s příbuznými doma udržoval dobré kontakty a zajímal se o jejich osudy. „Hoammamüllner Professa“, jak se mu zde přezdívalo, vždy potěšil, když se bez jakékoliv ješitnosti o prázdninách nebo při příležitostných pobytech v okolí, když zavítal na návštěvu, posadil s domácími a začal s nimi mluvit místním dialektem.
Nejvýznamnějším počinem Gustava Jungbauera pro rodnou obec bylo založení Šumavského muzea. Nápad rozvinul společně s odborníkem na rašeliniště Hansem Schreiberem z Volar při společné cestě vlakem z Pasova na Šumavu v létě roku 1919. K realizaci myšlenky byl dne 31. října 1921 ve spolupráci se spolkem Verein für Volkskunde und Volksbildung im Böhmerwalde založen Muzejní spolek, jehož předsedou byl Jungbauer od roku 1923 až do své smrti. Muzejní spolek koupil v roce 1922 dům čp. 115 (dnes slouží tato budova potřebám dětského domova) a muzeum zde mohlo být otevřeno již 8. července 1923. Jungbauer neúnavně pracoval na zlepšení a zdokonalování muzea stejně tak jako na finančním zajištění. Ačkoliv byl těžce poznamenán smrtelnou nemocí, účastnil se ještě několik týdnů před svou smrtí různých zasedání spolku.
Jak důležitý pro Jungbauera jeho původ zůstal, dokazuje vysoký počet jeho šumavských etnografických studií. Nebyl s rodným krajem spojen pouze vědecky, ale i citově a využíval každé příležitosti, aby mohl Šumavu navštívit, poznávat ji a rozmlouvat s jejími obyvateli.
V posmrtné vzpomínce na Gustava Jungbauera, uveřejněné v časopise Der Bayerwald v prosinci 1942, se Evžen Hubrich zmiňuje o jeho velmi nápadném rysu bytí: „Tu stál na cestě, povídajíce si se šumavskými sedláky a dřevaři, tu pozoroval s úsměvem dívku a chlapce, kteří se ráchali v potoce, tu šel krajem s mužem, který zve lid na svatby, tu hodiny putoval lesem hledaje houby, tu se nahnul nad zářící lesní kytičkou, tu vkročil do dílny, tu stál se ženami u bělidla, ano zde se cítil dobře, u svého šumavského lidu. Byl jedním z nich. Kdo by v něm byl viděl univerzitního profesora, když seděl u hospodského, skláře či soustružníka, sedláka či tuláka u holého hospodského stolu a přesně tak jako vy si nacpával často dokonce z toho samého váčku svou šumavskou fajfku.“ Adolf Webinger, poslední předseda muzejního spolku v Horní Plané, to potvrzuje ve svých vzpomínkách na Gustava Jungbauera, sepsaných roku 1960: „Také vůči lidu nebyl Jungbauer nikdy namyšlený. Každému naslouchal, občas se nenápadně smál a bral každého takového, jaký byl. Nikdo neměl pocit, že by měl před sebou vysokoškolského učitele. Umění jednat s lidmi prokázal také jako předseda muzejního spolku.“
Gustav Jungbauer v době studií (foto Josef Seidel, zdroj: Museum Fotoateliér Seidel Český Krumlov)